Nekontrolované sdílení údajů je proces, při kterém uživatel postupně ztrácí kontrolu nad informacemi o své osobě, často aniž bi si to uvědomoval. Každé založení nového účtu, instalace aplikace, kliknutí na tlačítko „přijímám“, zveřejnění fotografie nebo komentáře znamená předání kousku svého soukromí. Problém spočívá v tom, že se tak děje rozptýleným, nesouvislým a zdánlivě neškodným způsobem. Jednotlivá rozhodnutí se zdají být banální, ale jejich součet vede k vážným následkům.

Z technického hlediska může i jednoduchá aplikace, jejíhož funkce se zdá být nevinná (např. svítilna), vyžadovat přístup ke kontaktům, poloze nebo paměti telefonu. V praxi většina uživatelů nečte obchodní podmínky ani zásady ochrany osobních údajů a schvaluje rozsah oprávnění „naslepo“. V důsledku toho nevíme, jaká data jsou sbírána, komu byla zpřístupněna, jak dlouho budou uchovávána ani jak mohou být v budoucnu využita. Právě nedostatek vědomí, paměti a reálné kontroly definuje nekontrolované sdílení dat.

Eroze soukromí na internetu nenastává naráz, ale je to tichý a dlouhodobý proces. Funguje jako pověstná kapka, která hloubí kámen: jednotlivá sdílení nevzbuzují obavy, ale časem vytvoří kompletní profil uživatele. Každý příspěvek, fotografie nebo komentář je jedním „zrnkem písku“, která dohromady tvoří podrobný obraz člověka: jeho věku, rodinných vztahů, zdravotního stavu, zájmů, nákupních zvyklostí nebo životního stylu. Pro třetí strany – včetně kyberzločinců – jsou to dílky skládačky, kterou lze postupně doplňovat propojováním informací z různých platforem a služeb.

Důsledky ztráty soukromí sahají daleko za hranice personalizované reklamy. Držení demografických, zdravotních, lokalizačních a behaviorálních údajů umožňuje nejen předvídat chování uživatele, ale také na něj cílit přesně zaměřené informační manipulace, včetně falešných zpráv „šitých na míru“. Objevuje se také reálné riziko sledování – jak digitálního, tak fyzického. Údaje o poloze z dopravních, tréninkových nebo sociálních aplikací mohou odhalit místo bydliště, každodenní trasy i hodiny nepřítomnosti doma.

Dalším problémem je trvalost digitálních stop. Jednou sdílená data mohou být archivována, kopírována, agregována a přeprodávána po celá léta, často bez vědomí uživatele. Časem člověk ztrácí přehled o tom, kde všude má účty, jaké informace na nich byly uloženy a kdo k nim má skutečně přístup. V tomto smyslu není ztráta soukromí jednorázovou událostí, ale procesem, jehož následky narůstají a lze je jen obtížně zvrátit.